Osm let po poněkud embarassing reportážích z Michiganu se vracím do blogosféry. Tentokrát to třeba bude bez Comic Sans. Próxima estación - Costa Rica.
Takže od začátku: cesta proběhla skoro znepokojivě hladce, potkala jsem člověka, co vypadal jako reinkarnace Andyho Warhola, super hispánce na imigračním, co se mnou nezávazně konverzoval ve španělštině, když zjistil, kam jedu a pak nejlepší párek kostarickejch důchodců, co se mnou šérovali whiskey. Pura vida hned od začátku. Kostarický imigrační bylo hrozně studený a hnusný, ale přežila jsem a dokonce jsem našla i svůj mikrobus. Todo bien! Bohužel mikrobus mě vyhodil ve 12 v noci v úplně neznámý čtvrti v úplně neznámym San Jose. Nikde nikdo. Strašnej vichr. Ostnatý dráty. Proběhlo mi hlavou všechno, co mi kladli na srdce bývalí studenti TEC Costa Rica, rodiče, Pedro i John. Hlavně nikde nechoď sama v noci, nechoď do neznámejch míst, vždycky měj někoho s sebou blablabla. První večer a už mám pocit, že mě za chvilku někdo oddělá. Tuanis, kámo. Po zoufalý půl hodině, kdy jsem se snažila dovolat svý domácí, asi třikrát kolem mě projeli policajti a vesele na mě troubili (vypadali, že jsem to nejzábavnější, co se v noci v San Jose událo) a jeden týpek mi zastavil a dost znepokojeně se ptal, co se mnou je, jsem konečně našla svůj dům. Victory is mine! Po 32 hodinách. Oujé.
Moje domácí byla naštěstí nejmilejší seňora, která mě v San Jose mohla potkat. A udělala mi nejbožejší snídani. Kupodivu zatím žádný rice and beans. No a San Jose. Uf, kde začít. Hluk. Pořád pořád pořád. Těžko uvěřit, že v San Jose bydlí jenom 300 000 lidí. Asi se všichni rozhodli vyrazit ven ve stejnou chvilku. Takže chodci, kola, motorky, auta a milion pouličních prodavačů z Nikaraguy. Všichni najednou a všichni dost nahlas. Pamatujete na toho megafonovýho týpka z Kolbenky? Tak si takovejch týpků představte tak pět tisíc. A věřte mi, megafon nepotřebují. Moje volume je tu fakt dost nedostačující.
Jo, a přechody. BOŽE! Nejsou. A když jsou, nefungují. A když náhodou fungují, všichni je stejně ignorují. Takže to v podstatě znamená pray for your dear life a vrhni se do provozu. Naštěstí zácpy jsou tu součástí provozu v jakoukoliv denní hodinu. Takže stačí počkat, až se celá kolona zase zastaví a můžeš začít kličkovat mezi autama.
Systém číslovanejch avenid a calle vypadal ze začátku fakt jednoduše a hladce, ale ukázalo se, že dost často nějaký číslo chybí v mapě. Obvykle číslo ulice, v který zrovna jsem. Opět jsem se ztratila (nepomáhá, že slunce nečekaně zapadá už v půl 6 večer). ALE lidi jsou nekonečně milý a vždycky tě někdo zachrání. Takže mě jedna super místní slečna doprovodila asi sto ulicí až na mojí zastávku.
Jo, a rozhodně si nestěžuju. Je to totálně jinej svět - a možná proto mám pocit, že jsem si tu zvykla rychleji než v Barceloně i v Michiganu dohromady. Vlastně jsem tu totálně šťastná. Přijde mi divný, že jsem někdy žila někde jinde.
Po San Jose přišla návštěva Tortuguera a Cariari a pak jsme se přesunuli do Kartága, kde už budu asi napořád. Potkala jsem svýho super buddyho Kevina, kterej je ajťák, co dělá breakdance a palačinky z marihuany a jeho super rodinu. Momentálně spolu fakt punkově bydlíme v totálně studentskym ajťáckym bytě v Kartágu. Já a pět ajťáku. Ale o tom až někdy příště.
(Moje reakce, když jsem poprvé viděla svůj novej "pokoj")
Žádné komentáře:
Okomentovat