Další týden za mnou! Tentokrát tu bylo všechno: highpointy, krizičky, večery ve Walmartu, spousta nových známých a kamarádů, miliony hodin na cestách (a.k.a. - v zácpách), frustrace, prasklý potrubí, bejby krokodýli i kocovinka - prostě klasickej Tico school week.
V úterý jsem šla poprvé do školy. To znamená - poprvé jsem se vypotácela z postele v 5 ráno a v polospánku jsem se odplazila asi kilák do centra v zoufalé snaze najít nádraží. Nepovedlo se. Po několika super zmatených konverzacích s kolemjdoucími jsem našla aspoň autobusy. Takže mě čekala jeden a půl hodina v zácpách a následné dobíhání. Když jsem konečně našla svojí třídu, měla jsem pocit, že skolabuju. Absolutní ODYSSEA.
Ateliér byl totálně loco a ukazálo se, že kromě jinýho zahrnuje projektovou dokumentaci. WTF. Přijela jsem sem na pura vida, ne? Tady to ale vypadalo spíš jako opakovačka bakalářky.
Takže první den ve škole:
Ach jo.
Ale víte co, jenom tak snadno se nevzdávám. Takže jsem skutečně poctivě vstávala po zbytek týdne, nechala si explodovat mozek Tico španělštinou a stávala se členem milionu studijních skupin na whatsappu. Přišly další krizičky, jako například když jsem odjela ze SJ abych stihla meeting v Cartágu, co se mezitím zrušil společně s mojí omluvenkou. Takže mi moje koordinátorka s milým úsměvem oznámila, že se mám okamžitě sbalit a vrátit se do školy. 6 hodin na cestách, absolutní frustrace a Kevin, co mi přišel dát Becherovku, protože měl pocit, že bych mohla někoho zabít.
"Mae, todo bien, maee, pura vida, sí maeeeee?
Mae už mě úplně zabíjejí. Je to něco jako "vole" a většinou to tvoří 50 procent konverzace, maeee. Dost to zhoršuje moje chápání, mae, pura vida, maeee, que chiva, maeee. Bože. Mae.
Ateliér jsem nakonec změnila, takže mám novej úkol a úplně novou grupu, která je strašně nadšená a pracující, což pro mě znamená například strávit většinu soboty ve škole. EHM. Pura vida, maeeee.
Naštěstí většina mých spolubydlících mi celej týden dost zvedala náladu. Tak třeba při první krizi se zničehonic objevil Kevin a nějakej novej ajťák Pedro z Brazílie a začali mi montovat na okna garnýže a závěsy a vybíjet mi komáry:D A Topo se se mnou pro změnu učil celej večer španělsky a když jsem se mezi řečí zmínila, jak se strašně těším, až si koupím skříň, dost roztomile se někam rozběhl a přinesl mi super sadu látkovejch polic, který jsme spolu smontovali a YAAAAAAY, můj pokoj konečně začíná být obyvatelnej! A majitelka mi přivezla postel <3
Další krizička byla spojená s nekonečnou opravou naší ulice, která zjevně probíhá už přes rok. UŽ NIKDY SI NEBUDU STĚŽOVAT NA STAV ČESKÝCH SILNIC! Kromě toho, že tu 20 kiláků ujedete za jeden a půl hodiny, 50 metrů silnice se tu opravuje asi tak desetiletí. Z tohoto důvodu v naší ulici panují jen dva stavy - oblaka prachu/bažina. Kdykoliv vidím při cestě ze školy naše "pracovníky", opírají se o lopaty a filosoficky zírají na tu spoušť, takže to časový rozpětí asi není taková záhada. Na druhou stranu, asi pořád lepší, než když skutečně začnou něco dělat. To už taky nastalo a vzešla z toho záplava ulice, prasklý potrubí a dva veselý dny, kdy jsme si s Kevinem a Topem chodili čistit zuby do Walmartu.
No a pak fin de semana <3. V pátek, v zarážející ale přitom zde naprosto obvyklou hodinu - 5 ráno - jsme vyrazili směr San Carlos. Já, několik Němců, dvě Rakušanky, dvě Francouzsky a pak šílená španělsky mluvící skvadra z Valencie, Mexika a Kolumbie. A naši dost loco a dost familiérní koordinátoři Raul a Patricia. Byla tam docela vtipná divize - Evropani mínus Španělé všichni spali, nebo si potichu povídali. Mexiko, Valencie a Kolumbie to ale rozjeli ve velkym stylu. Takže nepřetržitej řev, zpěv, hurónskej smích. V. 5. HODIN. RÁNO. Maeee, todo bien, ale trochu jsem je chtěla zabít, maeee. No, ale když odmyslím od tohohle a podobně zábavný cesty zpět (která trvala 6 HODIN, fakt nekecám), to bylo dost boží. Němce i Rakušany tu fakt zbožňuju, je tu Tanya, Sina a Jasmin, který jsou všechny fakt strašně milý a božsky Evropský, pak fakt hardcore Valentina z Kolumbie, co má spoustu tetovávání a pírcingů a umí otevřít pivo vším, co tě napadne. Mexičanů je tu plno, moje nejoblíbenější je zatím Natálie, která je strašně krásná a milá a kupodivu docela tichá:D Jo, a taky Leibnitz, kluk z MEXIKA, nekecám. A šílený Španělé. A absolutní favoriti - Miriam a Andreas, dost hipsterský studenti průmyslovýho designu. Miriam sdílí jak moje vegetariánství tak moji lásku k lenochodům, takže ji dost zbožňuju a chceme spolu na poslední týden semestru do lenochodího útulku <3
No a co jsme tam prováděli - kromě fakt dobrý snídaně (pro mě, jakožto někoho, kdo se za poslední týden nestihl ani jednou pořádně najíst docela highlight...) jsme navštívili ekopark, kde jsme viděli spoustu krásnejch motýlů, malinký barevný žabky, krmili jsme krokodýly a prošli se po deštnym pralese. A nejlepší moment dne - chovali jsme si malinký bejby krokodýlky <3 Byli neuvěřitelně roztomilý a loving a ten můj vypadal, že mě má fakt rád a chtěla jsem ho unést.
Costa Rica = pura vida. Mexico = Pura fiesta. Europa = Puro trabajo. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet.
V sobotu jsem ve znamení puro trabajo jela na jedenáctou do SJ, abychom pracovali s Tallerem. Všichni klasicky dorazili o hodinu později, ale why not. Kvůli tomu jsem pak prošvihla začátek exchange fiesty, takže mě Alberto z Valencie naháněl po půlce Kartága a oba dva jsme byli naprostý lamy a už jsem to skoro vzdala. Nakonec asi po 40 minutách (!) jsme se našli a dorazili do španělskýho domu na párty plnou zmatení jazyků, opileckýho plácání, tančení národních tanců, chlastacích her a asi tisíců druhů alkoholu. Bylo to boží. Aspoň to, co si pamatuju. Rozhodně jsme s Miriam vykouřily několik cigaret, i když nekouříme, Lloreta brečela, protože to dost přepískla, Leibnitz se neustále někam dekoval se Sinou (olalala), naučili jsme se spoustu slov, který si dnes už nikdo nepamatuje, v noci jsme svačili cereálie a někdy kolem 12 jsem začala Andreasovi popisovat svůj milostnej život, takže prostě Fiesta, maeeeeee!
Další fotky snad brzo!
Besos y abrazos z říše lenochodů,
Alis
Žádné komentáře:
Okomentovat